Summary: | Přijetím zákona o právním postavení náboženských obcí v roce 1953 se pro protestantské obce uzavřela první, zajisté nejbouřlivější kapitola vztahů s komunistickým režimem. Titoistická garnitura sice během tohoto období i vůči protestantům vyzkoušela mnohé stalinistické praktiky, nicméně se nikdy neodhodlala k jejich celkové eliminaci. Klíčovým faktorem pro zachování určité náboženské svobody byly vazby protestantů na zahraničí. Tyto tradiční kontakty, které mohly posloužit podobně jako v sousedním Bulharsku za vítaný motiv pro likvidaci těchto církví, přispěly v konečném důsledku k zachování protestantských obcí. Přestože těsně po 2. světové válce byli protestanté jako celek podezíráni jako exponenti Západu a reakce právě kvůli své tradiční orientaci na zahraničí, po jugoslávské proměně zahraniční politiky způsobené zmrazením vztahů se Sovětským svazem se zmíněná propojenost s donedávna nepřátelskými zeměmi stala vítanou možností pro přesvědčení tamní veřejnosti o dodržování všech lidksoprávních předpisů ve FNRJ, včetně těch náboženských. Do určité míry je dle mého soudu na místě tvrzení, že některé protestantské církve se měly stát jakousi výkladní skříní předkládající poznání chtivému západnímu publiku obraz Jugoslávie jako země, kde jsou náboženská práva jedince ctěna. Skutečnost, že realita byla často...
|